Sebeupálení jako vysoká nadstavba lidského konání. Sommerová uvádí film o Palachovi

Suk je jedním z téměř dvou desítek lidí hovořících v novém dokumentárním filmu, na němž režisérka Olga Sommerová spolupracovala s historikem Petrem Blažkem a který toto úterý večer uvede Česká televize. Věnován je sebeupálení Jana Palacha před 51 lety, jeho souvislostem i odkazu. Dokument nazvaný Věřím, že více světla potřeba nebude vlastně supluje svatořečení, o němž hovoří někdejší Palachův kamarád.

Název parafrázuje větu z Palachova dopisu Sověty okupovaným národům Československa, který student prvního ročníku pražské filozofické fakulty napsal těsně před sebeupálením.

Dokumentaristka, o pouhý rok mladší, než by byl dnes Palach, evidentně natočila osobní téma či téma podstatné části své generace. Ačkoliv stojí v pozadí a „jen“ zaznamenává, co říkají jiní, už výběrem protagonistů a ilustračních záběrů Sommerová zřetelně vyjadřuje pokoru před sebeobětovným činem, kterého běžný smrtelník není schopen.

Asi „polemičtěji“ by film na palachovské téma zpracoval guru mnohých českých dokumentaristů Karel Vachek. Ten s kameramanem Jozefem Ortem-Šnepem zdokumentoval palachovské období roku 1969, a pořídili dokonce záběr popáleného Palacha na nemocniční posteli, který se ve filmu Sommerové dvakrát objeví.

Vachek s Ortem-Šnepem ale natočený hrubý materiál už nestihli zpracovat. Zůstal s podobnými dobovými snímky ztracen v policích Národního filmového archivu pod falešnými názvy, aby ho komunisté neodhalili.

Když po desetiletích objevené záběry Vachek komentoval v televizním dokumentárním cyklu Arzenál, s lítostí nad Palachovým osudem řekl, že Husové nemají smysl. „To je iluze. Nemáte se nechat systémem popravit, máte mluvit. Být co nejdýl.“ A když se před ním v Arzenálu odvíjely jeho záběry z Palachova pohřbu, z nichž některé teď použila také Sommerová, upozorňoval Vachek na truchlící obličeje, jež za měsíc, dva či tři na všechno zapomenou a „půjdou těm ruskokomunistům na ruku“.

Film Olgy Sommerové Jana Palacha nesoudí. Vnímá jeho čin jako vysokou nadstavbu všedního lidského konání, které je na rozdíl od činů „světců“ utilitární a sebezáchovné. Palachové nejsou běžnými smrtelníky. A tak dokument sice želí jejich zmařených životů, ovšem nezpochybňuje rozhodnutí obětovat sebe sama ve prospěch celku. Z tohoto východiska přece křesťané žijí už dvě tisíciletí.

Zatímco vykladačem faktů a souvislostí třeba s dalšími živými pochodněmi včetně vietnamských buddhistických mnichů, kteří Palacha inspirovali, je ve filmu historik Petr Blažek, jakousi ústřední postavou dokumentu se stal muž, jenž měl k Janu Palachovi nejblíž – jeho starší bratr Jiří.

Na Palacha pak vzpomínají i kamarádi z dětství, kněz Jakub S. Trojan, který upáleného pohřbíval, či spolužák z vysoké školy Hubert Bystřičan. Jemu Palach v den sebeupálení odeslal pohlednici končící slovy „z města nad Vltavou ti šle pozdrav Tvůj Hus“.

Olga Sommerová filmem zdůrazňuje, že Palachovo sebeobětování nebylo zbytečné, i když ho o měsíc později „musel“ následovat Jan Zajíc, protože první živá pochodeň z ledna 1969 nedosáhla společenské změny.

Záběry z pozdějšího Palachova týdne v lednu 1989, při němž se lidé opakovaně demonstrující na Václavském náměstí nechali bít policajty a estébáky, podtrhují, že někdejší tragický čin nezapadl. Záběr na papírové srdce mezi svíčkami pod sochou svatého Václava to ilustruje ještě jednoznačněji: „Odpusť nám, Jane, že nám to trvalo dvacet let!“

Olga Sommerová ale normalizační sedmdesátá i osmdesátá léta přeskakuje a film z podstatné části věnuje aktuálním reakcím na Palachův čin. Oficiálním i třeba guerillovým.

Tou první je především vybudování nedávno dokončeného památníku v Palachově rodném domě ve Všetatech, který architekti Pavla Melková a Miroslav Cikán prokláli obrovským klínem, takzvanou hranou zla. Ta se zastavuje o rodinný stůl uprostřed sakrálního prostoru, jenž v interiéru vznikl vybouráním příček a stropu a ve kterém teď schody, které vedly do Palachova pokoje, ční do volného prostoru jako kazatelna.

Guerillový je pak čin medailéra Otakara Duška. Film ho zachycuje, jak s dalšími lidmi umisťuje na dnes zdevastovaný dům někdejší kliniky v pražské Legerově ulici, kde Palach zemřel, jeho stylizovaný portrét. A spolu s ním i portrét číhošťského kněze Josefa Toufara, který o 19 let dříve zesnul ve stejné nemocnici na následky estébáckého mučení.

V roce 2013 zahájila římskokatolická církev Toufarovo blahořečení. Olga Sommerová zahájí to Palachovo dnes večer.

Číst dál