Recenze: Tarantino v novém filmu rozsvěcí neony Hollywoodu, který nikdy nebyl

Na tento fenomén jako by teď odpovídal americký režisér Quentin Tarantino svým devátým, údajně předposledním filmem. Snímek nazvaný Tenkrát v Hollywoodu, který od čtvrtka promítají česká kina, má v sobě zárodek pohádkového vyprávění. K němu odkazuje už původní anglický název Once Upon a Time in Hollywood, odpovídající sousloví „bylo nebylo“.

Zároveň se hlásí k robustním filmovým portrétům doby. Režisér, který od dob válečného svérázu Hanebný pancharti z roku 2009 s rozkoší přepisuje a pálí dějiny, napravuje jejich křivdy a utlačeným dává právo na odplatu, se tentokrát vypravuje do roku 1969. Z mnoha důvodů zlomového.

Film mísí mnoho dobových témat: doutnající společenské napětí, způsobené generační proměnou i stále více polarizující americkou válkou ve Vietnamu, nebo tvůrčí otřesy v Hollywoodu, kde tradiční žánry pozvolna ustupovaly nové éře, vyznačující se výraznými autorskými osobnostmi a podstatně intelektuálnějšími vizemi.

Zároveň snímek pracuje s šokujícími událostmi srpna 1969, kdy členové gangu Charlese Mansona brutálně zavraždili několik lidí včetně těhotné herečky Sharon Tateové, manželky režiséra Romana Polanského. Manson byl ve své době novým typem zločince, „maniaka bez příčiny“ – což je jev, kterým se předloni zabýval skvělý seriál Mindhunter od režiséra Davida Finchera.

Dobu, do níž Tarantino zasadil svůj film, zkrátka můžeme označit za rok přeměn a otřesů. A nebyl by to americký „magor z videopůjčovny“, jak se režisérovi přezdívá, aby uprostřed morfujícího Hollywoodu místo rozpadu překvapivě nenašel ostrov stability.

Tím je dvojice protagonistů: neurotická hvězda za zenitem, hrdina westernů i válečných akčních filmů Rick Dalton a jeho věrný kaskadér, vždy chladnokrevný a povznesený profík Cliff Booth, který funguje jako Rickův dublér a zároveň šofér, zahradník, instalatér či psycholog.

Tenkrát v Hollywoodu je nemyslitelné bez charismatu jejich představitelů – Leonardo DiCaprio hraje Ricka jako potácející se hysterku na hraně alkoholismu a deprese, sebelítostivého, ale v jádru poctivého chlapa, který se těžce vypořádává s úpadkem slávy.

Brad Pitt v roli Cliffa přináší potřebný kontrast. Jeho chladnokrevný kaskadér je směsicí sexy zamračených chlapů z reklam na cigarety a kovbojů ze zlaté éry, kteří v pravý čas beze slova vstanou a s lakonickým úsměvem přerazí čelist padouchovi.

Souhra obou hvězd na plátně uchvacuje, křísí fotogenickou gloriolu starého Hollywoodu a zároveň vynalézavě pracuje s žánrem „bromance“, tedy komedií o věrném přátelství navzdory okolnostem.

Dalton a Booth tvoří páteř filmu, který na rozdíl od předchozí „tarantinovky“ – dramaticky prokomponovaných Osmi hrozných z roku 2015 – pracuje spíše s řetězem historek z natáčení, života hollywoodské smetánky a všedních trablů padajících i vycházejících hvězd.

Režisér volí tři různá hlediska: Rick Dalton provádí diváka vadnoucím světem westernu a tradičního Hollywoodu, Cliff Booth se pohybuje „za kulisami“, vyzvedává Ricka po natáčení, zároveň ale křižuje ulicemi Los Angeles a sám žije v rozbitém karavanu za autokinem. Herečka Sharon Tateová, na plátně ztvárněná Margot Robbieovou, pak zosobňuje novou, okouzlenou generaci, která ještě neztratila iluze.

Právě dobře známá tragédie, při které členové gangu Charlese Mansona zavraždili pět lidí včetně Tateové, je hybným dramatickým motivem filmu. Tarantino své fiktivní hrdiny Ricka a Cliffa ubytovává v sousedství místa činu, na ulici Cielo Drive.

Manžel Tateové Roman Polanski, který běsnění Mansonových svěřenců unikl, se Tarantinovým filmem několikrát mihne jako připomínka měnícího se světa kinematografie. Cliff Booth mezitím proniká na nechvalně proslulý Spahnův ranč, kde Mansonovi příznivci zhruba rok žili. V této scéně Tarantino pracuje s napjatým očekáváním tragédie, jež podbarvuje peprné historky z hollywoodské kuchyně.

Atmosféra filmu Tenkrát v Hollywoodu ale není v ničem tíživá. Radost z evokace zašlých nebo nikdy neexistujících časů je v každém okamžiku silnější než úzkost. Cliff Booth se v dlouhých záběrech projíždí cadillacem po širokých bulvárech, v dlouhé sekvenci sledujeme rozsvěcení neonových znaků různých tvarů i barev. Neodmyslitelné – a jak se nyní ukazuje, i vysoce kontroverzní – místo má v příběhu hvězda akčních filmů Bruce Lee.

Pro znalce hollywoodské historie se vyprávění hemží odkazy na reálná nebo Tarantinem invenčně pokřivená díla. Mezi nimi dominuje famózní pasáž věnovaná žánru spaghetti westernu.

Uvolněný tón podporuje i doslovný voice-over, který občas s chutí opisuje to, co divák vidí. Výsledkem však není iritace, ale skoro hypnotický požitek ze srozumitelného, průzračného světa, kterým se jediná démonická entita – Charles Manson – mihne spíš jako nepříjemný stín.

Tenkrát v Hollywoodu rozhodně nepatří k vrcholům Tarantinovy tvorby. Už natočil strukturně podnětnější i esteticky výbojnější filmy, které jen nerecyklují již použité pointy.

Jenže takový jeho devátý snímek zjevně být neměl. Je to tři hodiny trvající cesta do fantazie o fantazii, do snu o snech, do času a místa, které nikdy nebyly. Robustní a precizně opracovaný artefakt nostalgie a ironických komentářů k jedné chaotické éře. Hladká jízda, která se koupe v pestrobarevných světlech „města andělů“.

Možná divákem ten zážitek nezatřese. Ale bude v něm žít vlastním životem ještě dlouho po projekci.

Číst dál