Lásky, rozchody, umělecká nedorozumění. Kniha mapuje historii Divadla Na zábradlí

Publikaci napsala Ilona Smejkalová, která pátým rokem působí jako dramaturgyně činohry Národního divadla. Dvousetstránková kniha je přiznaným pandánem k pečlivě koncipovanému sedmidílnému televiznímu cyklu nazvanému jednoduše Divadlo Na zábradlí, který koncem loňského roku odvysílala Česká televize. Nyní je k vidění on-line.

Při mapování historie scény, jež byla po většinu existence pověstná novátorským hledáním textů, forem i režijních postupů, autorka cíleně vycházela z televizního cyklu režisérky Adély Sirotkové.

Však právě Ilona Smejkalová byla jednou z jeho scenáristek. Podepsala se pod poslední část cyklu věnovanou zejména uměleckému souboru, který na Zábradlí působí v současnosti. Pod vedením ředitele Petra Štědroně, umělecké šéfky Dory Viceníkové a kmenového režiséra Jana Mikuláška se počínaje sezonou 2013/2014 do divadla na pražském Anenském náměstí přemístil z brněnské Reduty.

Stejně jako seriál, který se opírá především o svědectví pamětníků, i kniha chronologicky přibližuje nejinspirativnější etapy scény, založené na přelomu padesátých a šedesátých let jako divadlo malých forem. To se během několika let vyprofilovalo v jednu z nejvyhraněnějších zdejších činoherních scén, v různých epochách reprezentovanou výjimečnými osobnostmi typu Jana Grossmana, Václava Havla, Evalda Schorma nebo Petra Lébla.

Kniha s podtitulem Od Vyskočila k Mikuláškovi je strukturována stejně jako televizní cyklus, názvy kapitol v rozšířené verzi přejímají i pojmenování jednotlivých dílů seriálu.

Namísto jeho sedmi částí jich však publikace má osm. Z posledních dvou zamýšlených televizních epizod, jež reflektovaly nedávnou historii divadla v rozmezí let 2000 až 2013 a jeho současnost, byl nakonec sestříhán jen jeden díl.

I za pomoci bohatých archivních materiálů v podobě desítek fotografií, plakátů, programů, fermanů, recenzních výstřižků, dopisů či oznámení autorka dokládá, že se magický divadelní prostor v domě se dvorem a pavlačemi vždy vyznačoval jedinečným geniem loci. A že jím neprostupoval jen duch pozoruhodné vzájemné pospolitosti, ale také určité znepokojivé siločáry.

Ty se z jeviště přenášely nejen do hlediště, jehož typické šedivě pruhované stěny navrhl jeden z otců zakladatelů, pozdější semaforský principál Jiří Suchý, ale rovněž do zákulisí, foyer či baru.

Velké otázky z malého jeviště

Šedesátiletá spletitá historie Divadla Na zábradlí je nesmírně dramatická bez ohledu na to, jak pozoruhodné inscenace uvádělo. Jako by skoro šlo o skutečný živý organismus, jehož existenci zaplnily vášnivé lásky, bolestivé rozchody, umělecká nedorozumění, osobní křivdy i předčasná úmrtí.

Ilona Smejkalová každou z vybraných ér divadla stručně charakterizuje z teatrologického hlediska i s ohledem na vnitřní a vnější proměny, které provázely chod instituce. Zaměřuje se na nejpříznačnější inscenace, a to i s pomocí vzpomínek známých herců nebo dalších členů uměleckého souboru, které jsou doslovně přejaty z televizního cyklu.

Nevyhýbá se ani osobním a uměleckým konfliktům, z nichž ten nejvyhrocenější skončil zkraje devadesátých let založením nového divadla s poněkud trucovitým názvem Divadlo Bez zábradlí. Na krizovou etapu autorka nahlíží bez emocí a s odstupem, se snahou o objektivní pohled.

Škoda jen, že ani tato publikace nezaplňuje mezery, které v historii divadla zanechal televizní cyklus. Také v knize například zůstává takřka bez povšimnutí „normalizační“ éra divadla v letech 1969 až 1975, tedy etapa po vynuceném odchodu Jana Grossmana a před příchodem Evalda Schorma.

Tehdy se sice nové umělecké vedení zaměřilo především na klasické tituly, některé z nich ale režírovali po sovětské okupaci „odstavení“ filmaři české nové vlny, včetně Jiřího Menzela, Juraje Herze nebo Jaromila Jireše.

V sále Divadla Na zábradlí se za 60 let hrály pantomima, absurdní divadlo, imaginativní postmoderní inscenace i stylizované interpretace původně nedramatických textů. Navzdory odlišným poetikám i dramaturgiím se přitom – jak v šedesátých letech v rámci „apelativního divadla“ slíbil Jan Grossman – z onoho malinkého jeviště často kladly a stále kladou velké otázky.

Co bude dál

Poslední kapitola knihy nese název Tradice v novém, s podtitulem Nový začátek?. Soustřeďuje se na působení současného uměleckého souboru, který ve výběrovém řízení zvítězil se stejnojmenným projektem.

Jeho platnost jako by také v nové sezoně stvrzoval dramaturgický výběr pětice inscenací, které v nejbližších deseti měsících vzniknou, mimo jiné podle literárních předloh Josepha Conrada (Tajný agent) nebo Honorého de Balzaca (Ztracené iluze). A nejen to.

Pomyslnou „tradicí v novém“ je i změna vizuální prezentace divadla, a to včetně loga. Soubor po šesti letech opouští zpočátku dost negativně přijímanou značku, kterou tvořilo jen minimalistické černé písmeno Z v kroužku. Vrací se zpět k původnímu slavnému, nicméně dříve zavrženému logu od výtvarníka Libora Fáry ze šedesátých let.

Designéři ze Studia Najbrt někdejší logo inverzně obrátili, takže ho v nynější podobě vytváří černé slovo „Zábradlí“ na bílém pozadí. Symbolizuje tato změna další nový začátek?

Číst dál